The Death Eaters - Zlá

„Co to do tebe sakra vjelo?“ vykřikl James, když zmizeli v prázdné učebně ve sklepení.
„Přestaň na mě řvát!“
Sirius přecházel po učebně, držel se za hlavu a stěží vydýchával, co u jezera viděl.
„Proč jsi sakra utekl jako štěně?“
„Protože bych jí musel ublížit! A já jí nemůžu ublížit,“ vydechl.
James to vzdal. Poslední dobou byl tak na nervy z Lily, že už neměl sílu se se Siriusem hádat.
„Ty se jí bojíš? Co se s tebou děje?“
„Nebojím, ale... to je ona, já to vím, ty oči... hlas a ten divnej culík. To je ona, ta holka, kterou jsem potkal u sochy jednooký!“
Remus zasténal a James nechápavě civěl. Nezeptal se na nic, protože by musel přiznat, že ho ráno neposlouchal.
„Myslíš, že ta holka miluje Severuse?“ zeptal se Remus.
„Panebože, to snad ne!“ posadil se na katedru a houpal nohama.
„Neni ani hezká, nemysli na ní. Máš přece každou,“ namítl James ve snaze ho utěšit.
„Ale ona je hezká! Jen Srabus je hnusák! Jestli se jí dotkne...“ sevřel dlaň v pěst.
„Chápu, Siriusi, ale nedělej ukvapený závěry, on nevypadal, že by se k ní zrovna dvakrát hlásil... můžeš si s ní kdykoli promluvit, je přece z Nebelvíru.“
Sirius si v duchu připomněl, jak krásně mu cuchala vlasy. Cuchala tak i Srabusovo mastné, odporné a slizké vlasy?
„Baví se se Srabusem, kámo, ta je na jiný typy,“ zasmál se James, ale Remus ho prudkým šťouchancem do žeber umlčel.
„Nemam náladu na tvý kecy. Tak prostě Evansovej řekni, že jí miluješ a nic víc k tomu neříkej! Vždycky to zkazíš, protože děláš machra! Buď tak laskavej a dospěj!“ zařval a vyběhl z učebny.
Všichni tři se na sebe šokovaně dívali. Takhle se Sirius nikdy nechoval. Věděli, že je chytrý, ale že by rozuměl citům a šlo mu o víc, než týdenní chození? To k němu nesedělo.

Společenská místnost byla prázdná, jen Sirius seděl u krbu v křesle a poprvé v životě se nestyděl za slzy. Jen jeden jediný okamžik a v něm se probudily vlastnosti, které mu dřív byly úplně cizí. Dokonce se ani na Jamese nezlobil, jakoby to udělal ještě včera před večeří. Trochu ho napadlo, jestli by si o něm neměl promluvit s Lily. James už se trápil dost.
„Siriusi?“
Chlapec se polekaně ohlédl. Ze schodů sešla Eloisa. Tentokrát měla vlasy rozpuštěné, ale oči stále tak uplakané.
„Děkuju, že jsi jim nedovolil, aby mi nějak ublížili,“ řekla tiše.
„Není za co... jak se jmenuješ?“
„Eloisa...“ usmála se.
„Je to on, koho miluješ?“ vyhrkl náhle.
Eloisa se zarazila. Takže on ji přece poznal!
„Proč to chceš vědět?“
„Vážně máš moc krásný oči. Těch je pro Srabuse škoda.“
„Mám ho ráda, ale nemyslím si, že on byl schopný mě mít víc rád...“
„Víc, než kdo?“
„Víc, než já jeho,“ zašeptala.
Siriuse se zvedl a beze slova vyběhl k ložnici.
„Já vím, že mě nemiluje, Siriusi,“ křikla za ním.
Sirius se chabě pousmál: „Ty jeho ano.“
„Ale jak dlouho?“
„To musíš vědět ty,“ pokrčil rameny a dveře za ním zapadly.
Eloisa si povzdechla, ten jeho výraz a zmoklé oči, šedé jako mračna před bouří...

„Hele, támhle je,“ šťouchnul do něho Remus.
Eloisa se usadila na druhé straně společenské místnosti, ale nezačala se učit, psala dopis.
„Co si o ní myslíš, Remusi?“
„Nevím, nevypadá zle. Je docela pěkná, ale nikdy jsem s ní nemluvil,“ hodnotil ji velice rozvážně, aby se přítele něčím nedotkl.
„Dneska jsem s ní mluvil... opravdu miluje Srabuse. Nechápu to,“ rozhodil rukama.
Už si ani nevšiml hloučku holek, který ho každou chvíli chtěl omámit úsměvy a trapným (pro něj ale jindy velice příjemným) chichotáním.
„Fakt?“
„Jo, byla milá. Ani se mi nevysmála.“
„A proč by se ti taky měla smát?“ nechápal.
„Muselo na mě být vidět, že jsem řval jako nemluvně,“ přiznal neochotně.
„Brečel jsi kvůli ní?“
„Nevím, kvůli čemu všemu, ale bylo toho dost,“ přikývl.
„A ona přišla jen tak? Pokecat? Nebo ti říct, že jí a Srabusovi máš dát pokoj?“
„Ne, Náměsíčníku, přišla mi poděkovat. Prej za to, že jsme na ni nezaútočili.“
Remus se povzbudivě usmál a podal Siriusovi kus pergamenu.
„Vypadáš tak nesměle, že se mi tomu nechce ani věřit. Ale vlastně jsem rád. A James už se taky uklidnil... dělal jako blázen, ale pak usoudil, že s Lily máš pravdu,“ řekl a vytáhl dva brky.
„Zahrajem si něco, ne?“ podal mu jeden a sám nakreslil velkou mříž a zakreslil do ní první kolečko.

Siriusovi se celou noc zdálo o Severusovi a Eloise. Ráno byl tak znechucený, že zůstal ležet v posteli a promeškal tak snídani. Eloisa si o něj dělala starosti, protože zaslechla Jamesův a Remusův rozhovor. Padala slova jako „fakt zle“, „ten má dost“, „je mi ho líto“ a podobně. Váhala, ale nakonec zastavila Remuse a odtáhla ho stranou.
„Hele, je Sirius v pořádku? Víš, zdál se mi nějaký přešlý,“ rozhovořila se nervózně.
„Není mu dobře, ale bude o.k.“
„T-to je dobře, tak mu vyřiď, že ho pozdravuju,“ usmála se.
„Jasně... klidně za ním někdy přijď, my tě nevyhodíme. Kde máš klepat víš, ne?“
„To teda jo... tam už klepalo holek,“ prohodila se smíchem a s drobným zamáváním popoběhla za Severusem.
Ten zrovna opouštěl Velkou síň a šel k jezeru.

„Čau, vylez z postele, bude oběd,“ James stáhl ze Siriuse peřinu a posadil se k němu na postel.
Sirius zabručel a hodil po něm polštář. Vůbec neměl náladu se s ním vybavovat. Před chvílí totiž oknem zahlédl Eloisu a Severuse. Brouzdali se sněhem kolem jezera a on poznal i na tu dálku, že se Eloisa směje. I když Srabus zůstával stejně mrzutý jako obyčejně.
„No tak, všichni už jsou na obědě a já mám dokonce rande s Lily. Představ si, že jsi měl pravdu... díky, kámo.“
Sirius se na Jamese usmál. Byl rád, že aspoň jemu to vyšlo.
„Tak jo, povíš mi to cestou na oběd a pak zajdeme do Prasinek,“ souhlasil nakonec.

James vyprávěl ještě cestou do Prasinek a všem už to lezlo krkem, jen mu to nikdo nechtěl říct, aby mu nekazili radost. Sirius v davu v Prasinkách hledal Eloisu, ale nezahlédl ji. Povedlo se mu jen spadnout do sněhu a promáčet si všechno oblečení. V tu chvíli byl opravdu rád, že je kouzelník.
„Co když sem nešla?“ zeptal se tiše Remuse.
„Je to možný.“
„Ach jo... zajdem na ležák?“ nadhodil, když už neměl náladu sledovat ty příšerně zamilované párečky mířící do čajovny Pacinkové.
Nedokázal si představit, jak hrozně přeslazeně nechutné to všude bude na Valentýna.
„Ty bys spíš potřeboval Ohnivou whiskey. A já ostatně taky!“ zasmál se James.
Zapadli ke Třem Košťatům a posadili se ke svému stolku v rohu místnosti. James sledoval oknem padající sníh a myslel na Lily, se kterou se měl za hodinu setkat u lesa. Petr se nacpával čokoládou od Remuse a Náměsíčník s Tichošlápkem si pořád na něco připíjeli.
„U Merlina, to je zase Srabus,“ nadskočil Petr.
Bůh ví, co mu kdy Srabus provedl, ale Petr z něj měl od pátého ročníku pořádně nahnáno. Sirius ho hned vypátral. Nešel ale s Eloisou. Doprovázel ho Malfoy. Lokl si znovu svého ležáku a mávnul na číšnici, aby přinesla další.

Seděli u Tří košťat už skoro dvě hodiny, když dovnitř vtrhla Eloisa a její první slova byla: „Kde je Potter?“
Někdo jí ukázal na stolek vzadu a Eloisa se k nim násilně prorvala.
„Pottere! Nezapomněl jsi na něco?!“
James sebou trhnul, konečně odlepil pohled od okna a zmateně si pohrával s vlasy.
„Neměl jsi mít asi před půl hodinou rande s Lily Evansovou? Slyšela jsem ji, jak si stěžuje t= velké černošce, že jsi to zase nemyslel vážně!“ vychrlila ze sebe rychle.
James vstal tak rychle, až málem porazil stolek.
„Do háje! To jste mi nemohli říct?“
„Neřekl jsi, kdy tam jdeš!“ opáčil Remus.
„Počkej... výmluva...“ vykřikla a popadla ho za rukáv.
„A ty nějakou máš?“
„J-jo... ale asi nevyjde,“ povzdechla si.
„Povídej...“
„Použila bych jedno takové kouzlo a ty bys předstíral, že jsi mě tak našel v lese... ale to bysme museli být v lese,“ namítla pak.
James si vše znovu promyslel. Eloisa si zatím stačila všimnout Siriusova zvláštního pohledu. Takhle se ještě nikdy nedíval.
„Skvělej nápad, i když nevím, co přesně chceš dělat,“ řekl pak a zatáhl ji do sklípku, kde přes oba přehodil neviditelný plášť.
Za chvilku už James vyběhl z lesa v náručí se zakrvácenou Eloisou a čirou náhodou narazil přímo na Lily.
„víš, že jsi blázen? Tohle by moc lidí neudělalo.“ usmíval se James.
Seděl u ní na ošetřovně a tetelil se štěstím, protože Lily ho měla za hrdinu a vůbec ji nenapadlo se na něj zlobit. Eloisa sice chvíli trpěla, ale díky Jamesovi se na ošetřovnu dostala.
„Ty Eloiso, tohle zaklínadlo neznám...“ řekl pak opatrně.
„Teď už jo, ale nepoužívej ho, prosím, je to ošklivá magie,“ usmála se smutně a nenápadně se sevřela předloktí.
Začínala litovat svého rozhodnutí a pozorovala, že Severus rozhodně ne. V komnatě nejvyšší potřeby se procházel v masce. Zkoušel spoustu kleteb. Eloisa svou masku nenáviděla. Měla strach, že ji někdo odhalí, i když pro všechny měla podobu malé knížečky a ukázat se směla jen jí, alespoň dokud si ji nenasadila na tvář. Měla tak hrozný pocit, když se na Jamese dívala a věděla, že jednou bude takové nevinné a hodné lidi vraždit. Měla strach snad ze všeho. Kdokoli na škole se o ní mohl dozvědět, mohli ji i zavřít do Azkabanu. Nejhorší by ale bylo, kdyby ji za to Sirius odsoudil. A on to udělá, jestli se to dozví. Všechna láska lidí jako je on má meze. A do těch už se Smrtijedské povolání prostě nevejde. Do očí jí vhrkly slzy, když si uvědomila, že nikdo kromě Jamese za ní ještě nepřišel, ani Severus.
„Bolí tě něco?“
„Ne... ne tak, že by se mi dalo pomoct,“ utřela si slzy.
„Sirius říkal, že chodíš se Srabusem,“ houknul.
„Co? Ne, on se mnou nejspíš nechce nic mít, ale já ho mám opravdu ráda. To se občas stane.“
„Hm... a Siriuse nemáš ráda?“
Eloisa sotva dýchala. Jak mu měla odpovědět? Vždyť by ho ohrozila, kdyby s ním něco měla! A navíc nevěděla, jestli ho má ráda víc, než Severuse.
„Ale jo... jen... na nějaký rozhodování je trochu brzo“
„Jasně... kdy tě pustí?“
„Asi zítra... nevím, co by tu na mě dál zkoušeli,“ podrbala se na nose.
James se posunul blíž k ní a vzal ji za ruku.
„Poslouchej, Eloiso. Oba víme, že Sirius byl vždycky spíš na... krásky. Ne, že bys byla ošklivá, to ne, ale prostě nejsi ničím zajímavá, lepší, než jiní, myslím vzhledově, víš? Proto vůbec nechápu, co se s ním stalo,“ krčil rameny.
Eloisa se usmála, James vlastně nebyl tak hloupě nafoukaná, jak si o něm myslel celý Zmijozel a pár dalších lidí z jiných kolejí. Byl docela fajn a navíc se snažil pomoct příteli.
„Neboj. Imperius jsem na něj nepoužila... já to taky nechápu... vylez ze sochy úplně opilý, div mě nepožádal o ruku a teď se chová jako citlivý zamilovaný puberťák, ale já měla vždycky dojem, že tohle on neumí,“ řekla.
„Jako zamilovat se? Ne, to neumí. Myslím, že ho to brzo přejde... je jako já, má rád hezký holky, mejdany a potíže...“
„A ty miluješ Lily Evansovou, nebo ji máš jen rád jako ostatní hezký holky? Já jen, že mi to přišlo jako něco víc, a když říkáš, že Sirius je stejný jako ty... co myslíš?“
Oba se rozesmáli, ale pak už se James zvedl k odchodu, aby stihl večeři.
„A Lily miluju... ona je jiná... žádná druhá by mi za to nikdy nestála.“
„To je dobře... tak pozdravuj kluky,“ zamávala mu.
James odešel a ona se ponořila do měkké postele. Znovu k ní ve snu přicházeli Smrtijedi a ona byla mezi nimi, ošklivě se usmívala a metala jednu kletbu za druhou po všech kolem. Sama v sobě ale cítila, že se to děje proti její vůli. Ale ta chuť zabít tam byla také. A najednou někoho držela pod krkem. Zdálo se jí, že na ni někdo sahá, tak otevřela oči. Už neležela, seděla a levou rukou tiskla něčí krk. Byl to Severus. Zálibně si prohlížel její znamení, které tím prudkým pohybem odkryla.
„Když budeš takhle neopatrná, brzo skončíš v Azkabanu, anebo v tom lepším případě tě někdo zabije.“
„Co tu chceš?“ vyjela.
„Můžu zase jít, když ti tu vadím,“ prohodil ledabyle a už se zvedal.
„Ne, počkej,“ zarazila ho.
Na posteli už klečela a prosebně hypnotizovala Severuse.
„To jsem rád, zítra máme úkol...“ usmál se a pak se k ní naklonil, „musíme jednu neposlušnou rodinku naučit, že hrát si s Pánem Zla není moc dobrý nápad, zvlášť, když chceš přežít letošní Vánoce.“
Eloisa naprázdno polkla. Toho se právě bála, že bude muset ubližovat lidem. Severuse to ale zjevně netrápilo. Ta představa, že uplatní svá nadání na jiných, ho vzrušovala.
„Ty se bojíš,“ odtušil suše.
„N-ne! Čeho asi?!“ odporovala.
„Proč jsi se k Pánovi Zla vlastně přidala?“
„Já... Severusi, copak hodláš ještě dlouho předstírat, že nevidíš, jak tě mám ráda?“
„Takže kvůli mně? Ty nikoho nedokážeš zabít, že?“
„Ne, asi ne... nebo možná ano, ale... nejsem zlá, Severusi, já jsem v Nebelvíru, ti nejsou zlí...“přiznala se.
Chtěla věřit tomu, že není zlá, že je ve skutečnosti přesně taková jaká má být. Co když se ale Moudrý klobouk mýlí?
„Tak to jsi možná udělala chybu, jestli se Pán Zla dozví, že nedokážeš použít ani hloupý Cruciatus, budeš brzo tuhá,“ prsknul tiše.
Jako velký, ošklivý netopýr odplul ke dveřím a odešel. Eloisa věděla, že má pravdu, Pán Zla by jí žádnou chybu neodpustil. Tak moc se začala bát, že se ze svého úkolu nevrátí, neuvidí, jak dopadne láska Jamese a Lily a ke všemu se nikdy nedozví, jestli se Sirius změnil. Vylezla z postele a posadila se na parapet v okně. Už byla tma a zasněžené bradavické pozemky se krásně třpytily, stejně jako zamrzlé jezero. Ani si nevšimla, že se dveře ošetřovny otevřely a dovnitř vešla další osoba.
„Ahoj,“ pozdravil Sirius.
„Ahoj... nejsi na večeři?“
„Ne, už jsem jedl... jak je ti?“
„Dobře... nic to nebylo, vím, co můžu a co už je nebezpečné,“ usmála se a slezla z parapetu.
„Moc bezpečně to nevypadalo... to určitě vymyslel Srabus, takovýhle odpudivý kouzla,“ odfrkl si.
„Proč myslíš?“
„Copak ty sis toho nevšimla? Lucius a Bella jsou na sto procent Smrtijedi, bylo by divný, kdyby Severus nebyl.“
Zaraženě stáli naproti sobě, Eloise se v očích zračily nepřítomné slzy.
„Myslíš, že všichni Severusovi kamarádi jsou Smrtijedi?“
„A co jinýho by byli? Má jen Luciuse, Bellu...“
„A mě,“ dořekla za něho.
Sirius vzal její tvář do dlaní.
„Ale ty ne, že ne?“
„Mládeži, dneska už by to snad stačilo, nemyslíte? Slečno, běžte okamžitě zpět do postele a vy, pane Blacku, už jděte.“
Eloisa si oddychla, Pomfreyová si nemohla vybrat lepší chvíli. V duchu jí děkovala a předstírala, že jí hrozně zaujala ošklivá sukně madame Pomfreyové.
„Jistě,“ přikývl Sirius a táhlým, zamyšleným krokem opustil ošetřovnu.